KONEČNĚ CESTA  Z VELKOMĚSTA

V Montevideu nás to pomalu začíná nudit. Taky nejsme moc nadšení z toho, že kvůli zpoždění lodi utrácíme za hostel, kterej je spíše uprchlická ubytovna. Nemáme šanci se ani dostat k plotně, a tak se živíme nejlevnějšíma Empanadama ve městě. 

Pomalu se zotavujeme z nemocí a jsme natěšeni na předání auta. 

Nejdřív ale musíme oběhat všechny úřady. Už v týdnu jsme si zašli na migrační, kde celý úřední proces začíná. Za 15 minut už jsme venku a můžeme zamířit do pojišťovny a zařídit si zelenou kartu.

Za tu platíme asi 20USD a jsme zase o krok blíž k našemu autu. Zbytek musíme bohužel řešit až v pondělí po vyložení auta z lodi. 

V pondělí vstáváme brzo abysme stihli vše do večera a nemuseli dál spát v hostelu. Na úřadě číslo 3.- KMA jsme první na řadě. Tam platíme poplatek přístavu- 650USD a rychle valíme dál. Další zastávka je přístav, kam se dostanem jenom s řádným ověřením pasů a focením obličejů, což nás stojí drahocenný čas. V přístavu potřebujeme jenom zjistit ,,stock number'' našeho auta, které odevzdáváme na bodě číslo 4.- celním úřadě, společně se všemi doposud posbíranými papíry.

Objevuje se první problém. Úředník povídá, že naše pojištění na auto musí být Mercosur- tedy platný ve všech okolních státech. Tak nezbývá nic jiného, než se vrátit přes půl Montevidea na pojišťovnu. Tam nechápou co se panu celníkovi nelíbí, že je to normální pojištění pro Uruguay a co je mu po tom, kam pojedu pak. Dali mi vizitku, ať prý pan celník zavolá, a pojišťováci mu to vysvětlí.

Po návratu na celnici tam děláme velké haló...nejdříve to vypadalo, že si jdeme hledat ubytování ještě na jednu noc, ale najednou to teda prý jde, jen je prý naše odpovědnost si Mercosur zařídit.

Hurááááá. ,,Tak a přijdte za 3 hodiny'', řekli nám. Ještě to nebudeme vzdávat, máme šanci to do večera stihnout!

Zatím se jdeme po stopadesátépáté projít po městě a zkusit pořídit prozatímní malou plynovou bombu, protože velkou už dnes neseženeme. Samozřejmě nemají tu kompatibilní k našemu vařiči a tak kupujeme malý ruský retro vařič.

 Po 2,5 hodinách jsme po třetí na naší oblíbené celnici a naštěstí udělal Bobík dojem na všechny úředníky a dali nám papíry dřív. YES!

Tryskovou rychlostí pelášíme k bodu číslo 5? 6? už nevim. Každopádně tam platíme 26USD za váhu auta nebo co.... dávají mi papír číslo 58 a jde se ZASE na tu celnici, do kanclu číslo 5.

Tam ověřují, jestli jsem to fakt zaplatila a můžeme konečně zase do přístavu. Jdeme opět k paní, která nám dávala ,,stock number'' našeho auta. Čekáme tam víc jak půl hodiny a bojíme se, že nestihneme poslední bod a nebudeme moci odjet z přístavu. Naštěstí už vidíme pána který drží naše klíčky a celý šťastný jdeme k autu. Teď ještě aby odparkovali Transita za námi a můžeme se posunout.

Na terminálu v přístavu je naše poslední zastávka. Tam si jenom opíše údaje o nás, o autu, ptá se kolik vezeme náhradních kol a toť vše. Nemůžeme uvěřit, že jsme volní!

Ihned míříme do hostelu, kde máme batohy a klec pro Bóbu a ani se nenadějeme a už si to jedeme výpadovkou z města.

Stačí už jen natankovat. A ejhle...naše nádrž je zamčená. Někdo nám chtěl vysát těch pár kapek nafty.Pumpaři ani my si nevíme rady, a tak voláme bráchovi Vaškovi, který nám radí hrubou sílu. Kladivo a fixa nám pomáhají k úspěchu a my můžeme natankovat.

A protože už je celkem pozdě, tak hrůzostrašný den ukončujeme u pobřeží s výhledem na město.

Druhý den už se nemůžeme dočkat až pojedeme do neznáma. Nejprve míříme do Punty del Este, kterou nám doporučil ne jeden Montevidean. Setkáváme se tam s lachtany a kupujeme v přístavu čerstvé ryby.

Nedaleko od přístavu se usazujeme a užíváme si svobody.

Další den jsme si řekli, že až najdeme místo na spaní, dáme se do práce. Našli jsme krásné místo u laguny Garzón na východním pobřeží Atlantiku. A tak se Honzík dává do přidělávání nosičů na střechu a já do praní a vaření. Večer si užíváme západ slunce na lagunou.

Photo on background by Jiří Kostka Vacek

© 2023 by Straka-pout. Proudly created with Wix.com