NA KÁVOVOU FARMU

Po depresivních dvou dnech u jeskyně La Paz jsme se rozhodli domluvit si další dobrovolničení. Tentokrát na kávové farmě nedaleko Ibarry. Nastupujeme za týden, a tak se chystáme využít nabídku Mary, která nám je ochotna poskytnout svůj krásný domek nad Ibarrou, ve vesničce Tumbabiro. Ve vesnici jí prý každý zná, a tak domek nakonec s pomocí paní sousedky nalézáme. Užíváme si tu nádherné 4 dny, pořád se procházíme obrovskou zahradou plnou palem, avokádovníků, limetkovníků a také zajímavých cherimoyovníků. Cherimoyu jsme ale jedinou z té obrovské nabídky ovoce bohužel neochutnali. Honzík také využívá úplně dokonalou hliněnou pec u krásného altánu v horní části zahrady a peče v ní chleby pro nás a pro nejmilejší sousedky na světě. Hned jak jsme přijeli, mohli se kvůli nám přetrhnout. Paní Martha nám stále nosí čerstvé ovoce ze zahrady a druhá sousedka nám hned tlačí do ruky heslo k wifi. Jak se potom má člověku chtít odjíždět. I Bobíkovi se tu moc líbí a kamarádí se s oběma místními pejsky. Černý je prý opět Negro...a bílé fence říkáme Blanca, aby se to nepletlo. 

,,Bohužel" se musíme posunout na dříve dohodnutou brigádu a pobyt na kávové farmě. Ikdyž se nám z Tumbabira nechce, víme, že se sem ještě někdy určitě podíváme. Kávová farma Američana Williama se nachází v údolí nedaleko kolumbijských hranic v mlžných lesích. Při průjezdu údolím netrpělivě vyhlížíme kávové keříky a nemůžeme se dočkat. Nakonec přijíždíme polní cestou k rodince, kteří vypadají jako Američani vlastnící kávovou farmu. A jsou to oni! Uctivě se zdravíme a samozřejmě poctivě dodržujeme rozestupy. William nám ukazuje jejich chajdu mezi kávovníky. Tak tady se nám bude neskutečně líbit, pomyslíme si hned na začátku. Rodinka hned po zaškolení odjíždí a celá kávová plantáž včetně vodopádu je naše..Báááájooooo. A jejich pes Zeus, kříženec bígla, který to tu hlídá je naprosto k sežrání. Dokonce i Bobík ho má rád...možná až moc, detaily raději vynechám...

Na nádherné farmě se rychle vžíváme do našich rolí. Ráno vstáváme před sedmou. Zeus ještě před zvonění budíku začíná prosit o snídani do své misky a před osmou přichází náš ,,učitel" Guido, který je velice znalý ve světě kávy. Já a jeho nevlastní dcera jdeme sbírat červené bobule kávy do barelů uvázaných kolem pasu. Jak nám už řekl William, je dobré sbírat jenom opravdu dozrálé bobule. Ty, které jsou z jedné strany jen trochu zelené, je ještě lepší pár dní nechat dozrát. Při sbírání si povídáme, ona španělštinou s trochou angličtiny, já přesně naopak. Moc záživná konverzace to sice není, ale sbírání bobulí mě hrozně baví a rychle to utíká. V jednom keři nacházím hnízdečko kolibříka se dvěmi vajíčky. Vypadá to jako nějaká mini atrapa normálního hnízda. Tak roztomiloučký.

Honzík s Guidem zatím opravují zničený plot okolo celého pozemku.  Po sběru nám Guido ukazuje, jak kávu oloupat v loupacím stroji, který ale nevezme vše, a tak se musejí některá zrna doloupat ručně. Takto oloupaná zrna se nechají den ležet, aby do sebe nasákla cukr ze slizu, kterým jsou zrna pokryta. Druhý den se zrna omyjí. Omýt se musí opravdu poctivě a zrna která vyplavou jsou prázdná a musí se vyhodit. Zbývá už jenom zrna osušit, chvilku na slunci a potom se musí dát sušák se zrny do stínu, aby se příliš nepřesušila. Zrna se suší pár dní a potom už je zbývá jen opražit, znovu oloupat, namlít a pít! Konečně máme představuj o tom, jaký proces musí každé zrnko podstoupita že to není žádná sranda.

S Guidem pracujeme každý den zhruba do oběda a potom si děláme, co nás napadne. Jeden horký den se jdeme vykoupat k vodopádu, ikdyž já zvládám smočit jenom nohy. Jiný den vyrábíme skříňku, další zase betonujeme terasu.  V mezičase se pokoušíme točit a fotit kolibříky, přilétající sosat květy limetkovníku hned před vchodem. Nemůžeme se vynadívat na přírodu kolem nás a hrozně si to tu užíváme. Co je taky hrozně fajn je to, že nám William každý týden vozí čerstvou zeleninu a kupu ovoce, že to nestíháme jíst. Naštěstí pejskům taky moc chutná:). 

Nejraději bychom tu zůstali bydlet...Haha, to by byli rádi. 

Jenže náš odjezd z Ekvádoru, který jsme pomalu kvůli nelepšící se situaci naplánovali, se pomalu blíží. Letenky jsou objednané, parkování transita domluvené, povolení k řízení od konzulátu získáno.

Je nám smutno, ale co se dá dělat. Na jednu stranu se těšíme za rodinou, za kamarády, a až vyrazíme na výlet na kolech po Česku.

Den našeho odjezdu je tu. Vstáváme hned při východu slunce, uklízíme chajdu, pořizujeme poslední fotku se Zeuskem a už mu máváme z okénka, až do té doby, než úplně nezmizí za obzorem s kostičkou v tlamě, kterou mu daroval Bobík. Víme ale jistě, že se sem ještě vrátíme, takže nebrečíme, sme tvrdý!:D

Přijíždíme do Atuntaqui, kde transita myjeme ve zdejší moderní myčce a už míříme na Williamem domluvené parkoviště. Paní Yolanda už nás očekává. Je trochu zvláštní, nerozumíme jí ani gracias, natož por favor. Nevadí, zaparkováno máme. Je to travnatý pozemek, na který vidí jak paní Yolanda, tak William ze svého domu. Balíme, plašíme, stresujeme. Teda hlavně Honzajz. Jasně jsem mu řekla, ať balení nechá na mě a už se mě do toho zase s°re.

Transita jsme se rozhodli zaplachtovat, což byla nakonec prý pěkná blbost. Pobíráme saky paky, a klece taky, přece. Hned u brány už vidíme taxikáře, kterého nám také domluvil William a který nás hodí na letiště v Quitu. Alex. To je řízek. Napíšu sem jenom to, že takovýhle lidi by řídit neměli. Na letiště přijíždíme s mírně naježenými vlasy a hrůzou ve tvářích, ale důležitý je, že žijeme a že jsme tu včas.

Zbývá nám jenom zařídit papíry pro Bobíka, aby ho vůbec pustili z Ekvádoru. V kanceláři místní veterinární správy už o mě paní ví. Dopisovala jsem si s ní ještě na poslední chvíli cestou z auta s mizerným internetem. Ale klaplo to. Papíry mám, skočím si ještě na záchod. Paní za mnou ale ještě běží, že to zapomněla orazítkovat. A že to je pořádnej štos papírů, takže to chvíli trvá.

Taky jsme zjistili, že při tom zmatku v autě jsme zapomněli Bobíkovu mističku , která se dá připevnit na mříže do jeho klece (kdo za to asi může..). Narychlo vymýšlíme řešení a nakonec vyhrává obyčejný kelímek od jogurtu.

Když už stojíme v řadě k odbavení, pán pověřený hygienou nás upozorňuje, že naše roušky nejsou vyhovující a posílá nás do lékárny pro ,,poctivé" čínské. V tu chvíli k nám hned směřuje několik paží, podávajících ty ony super roušky. Jsou tak hrozně hodní! Okamžitě zareagovali a my díky nim nemusíme z fronty pryč. Mnohokrát jim děkujeme a za chvíli už se odbavujeme. Kvůli Bobíkovi si nás vyzvedává velice neznalý mladík, který neví o co jde a asi ani proč si ho zavolali. Čekáme, až přijde někdo zkušenější, až nás jiný pán doprovází k místnosti, kde kontrolují Bobíkovu klec, jestli něco nepašuje, syčák. Ty dobře zabalený balíčky pod jeho dekou naštěstí nenašli a my jsme připraveni se s Bobíkem rozloučit. Ano, dělám si srandu..na tohle připraveni nejsme nikdy! Bobík nám už ale věří a taky mu začíná zabírat přírodní uklidňovadlo s kozlíkem. Při odletu z Evropy jsme všichni tři tohle nesli mnohem hůř a teď dokonce ani nebrečíme, jenom sme smutný a máme strach. 

Protože máme spoustu času tak jdem na nakřesťansky drahé pivo na rozloučení s Ekvádorem. Dokonce je to jenom čtyrka, to mě potěš!

Nepatříme mezi ty, kteří se hrnou do letadla, a tak jdeme jako poslední. Přicházíme k našim sedadlům a libujeme si, že vedle nás už nikdo nesedí. Najednou se ale letadlo začíná nebezpečně plnit, až je úplně obsazené včetně sedačky vedle nás. Nějak jsme počítali s tím, že v době covidu budou lety méně obsazené. Ale co, taky dobře. Aspoň letadla nelétají poloprázdné jako když korona začala.

Oka skoro ani nezamhouříme, a protože letíme slunci naproti, probíhá nejkratší noc v našem životě. Po půlhodinovém šlofíku vedle sebe vidím bubáka! Paní vedle mě se přikryla dekou a pěkně mě vyděsila.

Po jedenácti hodinách přilétáme do Madridu, kde vyplňujeme prohlášení, že jsme nebyli v kontaktu s nakaženým a bla bla. Běžíme rychle k výdejně nadměrných zavazadel, kde nám mají vydat naše zvíře. Zvířátko ale pořád nikde a pracovníci letiště nás uklidňují a ať prý čekáme a čekáme dál. Všichni už jsou pryč, zavazadla jsou všechna vyzvednutá. Pak konečně přichází člověk, který ví víc. U informací aerolinek Iberia leží klec. To je náš Bobíík! Všichni tři šťastný se jdeme ven vyvenčit. Všude nic než beton, a tak kluci přelejzají přes zákazy svodidla až ke krásné travičce, kde se venčí další psí kamarádi.

Za chvíli nám už letí letadlo do Prahy, a tak znovu odbavujeme zavazadla a psíka:(. Tentokrát si nás bere na starost paní a jdu s Bobíkem někam do zaměstnaneckého sektoru, kde procházíme bránou a opět kontrolují klec, jestli Bobík něco nepašuje. Jsme čistý.

Tak se opatruj Bobíčku. Slibujeme mu ale, že je to naposled, co letí v zavazadlovém prostoru. Let je úplná pohodička, letadlo staré, ale prázdné a v Praze přistáváme cobydup.

A takhle prozatím končí naše cesta kolem světa...To jsme dopadli! 

Sice naše cesta nedopadla podle plánu, ale bohudík jsme všichni zdraví a alespoň zase uvidíme rodinu a kamarády :) A až se svět trochu vzpamatuje, vrátíme se pro transítka a naši cestu dokončíme, ať už to bude kdykoliv.

Tak buďte také zdrávi a nenechte se vynervovat aktuální situací! Hlavně s úsměvem! A děkujeme, že jste četli ty naše cestožvásty:)