NAPOSLEDY ARGENTINSKÝMI KAŇONY

V Uspallatě Honzík stíhá navštívit místní muzeum a poté jedeme dál. Zvolili jsme menší cestu vnitrozemím, kde se krajina mění každých 100km. Pestrobarevné hory střídají vyschlá jezera, po kterých zůstávají krásně zelené pastviny, kde se pasou koně nebo oslíci.

Jedeme podél cesty Inků, kde po nich zůstalo pár památek. Většinou jsou to ošklivě oplocené kupy kamení, ale samozřejmě vzácného kamení.

Projíždíme také okruh kolem hory sedmi barev, i když barev je tam o hodně víc.

Na chvíli střída asfaltku nezpevněná silnice. Po pár kilometrech začíná silnice úplně nová a panoramata jsou také na jedničku. A když se napojujeme na hlavní RN40, nejradši bychom jeli zpět do hor. Musíme si zajet do městečka Jáchal kvůli benzínce. Po natankování už si to míříme do provinciálního parku Ischigualasto, kde se silnice kroutí mezi hlubokými kaňony. Hned vedle obřího kaktusu parkujeme a trávíme tam noc.

Druhý den cestou na sever míjíme Národní Park Talampaya, který je něco jako argentinský Grand Canyon. Oba tyto parky je možné navštívit, ovšem jenom s průvodcem za nepříznivé ceny.

A ikdyž nevjíždíme do parků, cestu si i tak náramně užíváme.

Po chvíli nás čekají opět serpentiny a stoupání s úžasnými sceneriemi s vodopádem, který bohužel mele z poledního.

Štěstí se na nás usmívá v podobě krásné řeky, kde se můžeme schladit.

Když v neděli přijíždíme do města Chilecito a chceme doplnit zásoby, odjíždíme s prázdnou, protože nikde neberou karty a hotovost došla (mimochodem za výběr v bance chtějí někdy i 20 procent za poplatek).

Tak alespoň navštěvujeme místní sochu Ježíše, skoro jako ta v Riu.

Potkáváme tam němce s transitem, který plul na trajektu do Montevidea s tím naším. Trochu s nima šprechtíme a jedeme dál.

Ten den Honzík jede jako o život. Taky se blíží bouřka a tento region zvaný Catamarca je známý bleskovými povodněmi. Skoro tu nemají mosty, jenom žlab, kterým se voda provalí a pak jenom shrábnou bahno. Za vesničkou Santa María navštěvujeme nejrozsáhlejší archeologické naleziště v Argentině – Ruinas de los Quilmes. Rod Quilmesů tu žil před několika tisíci lety v počtu kolem 5000 obyvatel. Čelili tu také kmeni Inků, ale hlavně Španělům, kteří je po několika nezdařilých pokusem přeci jen odvlekli do Buenos Aires, aby pro ně otročili. Přežil z nich jenom zlomek. Ruiny se rozkládají na neuvěřitelných 30ti hektarech.

Mají tu krásné muzeum s kinem, se spoustou nalezených nádob, nástrojů, atd. Vstupné je (jenom) 150ARS na osobu (70Kč) a dokonce Bobík mohl s námi k ruinám (což trochu nechápeme s porovnáním parků na jihu - do přírody nemůže a ke starověkým ruinám jo?).

 

V okolí Cafayate už začínají rozlehlé vinice. Stavujeme se u jednoho Mendózana Miguela, který pod Cafayate rozjel svou palírnu. Samotná palírna je neskutečně fotogenická, plná zajímavého harampádí a Miguel tam už čtyři roky pálí různé druhy grappy, a to dokonce strojem z Čech! Honzík dostává ochutnávku grapy Malbec, Torrontés, jednu z dubového sudu a dvouletou whisky.

Taky prodává spostu pochutin, omáček, marmelád. Všechno lokální a moc lahodně vypadající. Bereme si jednu lahvinku s sebou a doufáme, že ji přivezeme domů. Taky neodoláváme omáčce s chalapeňos.

Večer ukončujeme den v Cafayate, ve městě, kde to neskutečně žije. Je pondělí a ulice jsou plné tanečníků, prodejců svých výrobků, klaunů bavící nejen děti a turistů včetně nás.

Parkujeme u hřiště, kde si do dvou do rána hrajou děti, a přesně to je tady úplně normální. Tyhle děti určitě nemají počítač a jsou doma moc hodný:)

 

Nemůžeme se dočkat známé Quebrady de Cafayate – neboli Quebrada de los Conchas. Údolí plné nejen červených skalních formací je každý kilometr jiné a nevíte, kde zastavit a fotit dřív.

Nejzajímavější formace mají svůj název. Najdete tu třeba: Los Castillos (hrady), El obelisko (Obelisk), Las Ventanas (okna), Garganta del Diablo (ďáblův chřtán), El Fraile (mnich), Casa de los Loros (dům papoušků), El Sapo (ropucha), El anfiteatro (amfiteátr) a další.

Abychom více nasáli atmosféru, vyrážíme na dvě menší túry. Po návratu ale zjišťujeme, že jsme to neměli dělat. Honzík i Bobík jsou mírně přehřátí. Bobík se brzo vzpamatovává, ale jeho páníčkovi trvá nevolnost až do večera.

Marně hledáme místo, kde je trochu chladněji. Noc trávíme u jezera Cabra Corral, kde je sice krásný výhled, ale teplota v noci nejde pod 28°C a komáři nás berou útokem.

Nevyspalí pokračujem do Salty, známé město pro sou krásu a vinice. Město sice krásný je, ale to vedro je neúnosný.

Taky se stavujeme poprvé za naši výpravu v restauraci, jako rozloučení s Argentinou. Honzík si samozřejmě konečně objednává argentinský steak, a já Parrilada de Vegetables, grilovaná zelenina s různými dipy, k tomu domácí limonáda. Poprvé v Jižní Americe jsme přejedení k prasknutí, ale spokojení.

Z města vyrážíme dál na sever a projíždíme úžasným pralesem, kudy se proplétá 4 metry široká silnička, a konečně nám tu prší. Den nám končí u jezera Embalse las maderas hned za hustým pralesem.

Photo on background by Jiří Kostka Vacek

© 2023 by Straka-pout. Proudly created with Wix.com