PŘES VINICE A VELEHORY

Odjezd z Patagonie a konec krásné přírody byl hrozně rychlý. Ani jsme se nenadáli a nevidíme už nic než dálnici a vyprahlou krajinu. V dálce ještě vykukují vysoké vulkány pokryté sněhem, ale pomalu se ztrácejí v mlze? Smogu? Těžko říct. Nacházíme pěkné místečko u malé říčky, kde si alespoň můžeme vyprat a navařit.

A zase Jsme na té dálnici. Blížíme se k Santiagu a přibývá takzvaných Peaje - mýtné brány. Některým se vyhnout jde, některým vůbec, a tak platíme 2x 2600 Pesos. Mýtné brány jsou tu třeba i po 50ti km, a tak se snažíme jim vyhýbat. Jinak by nás cesta na sever přišla hodně draho. Není divu, že se místní nejen kvůli tomu bouří.

Pod Santiagem už raději odbočujeme na západ, abychom se městu úplně vyhnuli. Další kempovací místo je opět u řeky, ale je tam bordel, že se nám chce brečet, a tak zatímco já vařím, Honzík uklízí jak divej :) Dalším cílem je údolí Colchagua, známý vinařstvím. Ale co vám budeme povídat, není to žádné Wachau nebo naše Morava. I když okolí Santa Cruz a město samotné je moc sympatické.

 

Cestou na západ je vody čím dál méně a taky ubývá pěkných míst. Teploměr se dostává i na 38°C a my vzpomínáme na vodní toky, jezera a vodopády v Patagonii.

Přijíždíme k Pacifiku, vlastně asi poprvé za celou cestu, když nepočítáme fjordy na jihu. A jsme trochu zklamáni. U moře je z ničeho nic stupňů 19 a fouká tak, že kvůli písku v očích nevidíme nic. Bobík jim akorát hází na pláž malýho bobíka (samozřejmě si ho bereme s sebou) a jedeme dál.

Projíždíme mezi velkými městy Valparaísem a Santiagem a všude je takovej svinčík, že se člověku nechce ani zastavit nikde na oběd.

Nocujeme až vysoko v horách na vedlejší silničce, kde je klid a celkem slušný výhled. Škoda jen toho oparu, nebo smogu?

Večer se k nám přidávají dva pejsci, jeden obří, nějakej malamut a hubeňoučká fenka. Očividně mají hroznej hlad, a tak se s nimi Bobík dělí o své granule. Jdou si říct o druhou porci a potom už si jenom lehají na záda a jsou hrozně vděční. V noci ještě přivádějí štěňátko, aby se taky najedlo a napilo, a tak samozřejmě dostává taky.

Doufáme, že další dny zase seženou alespoň trochu vody a něco k snědku.

Další den nás čeká zařizování certifikátu pro Bobíkův přechod hranic v Los Andes. Jelikož bude hotový až druhý den, jedeme opět do hor, pryč z města.

V pátek vyzvednáváme certifikát a hurá zpět do Argentiny - už naposled. Kroutíme se v serpentinách Los Libertadores a stoupáme 3000 výškových metrů až na pas Uspallata ve 3800 m.n.m.

Mimochodem, dlouho jsme dumali, kudy jet na sever a sepsali jsme si místa v Chile a v Argentině. A vlastně díky tomuto pasu vyhrála Argentina, protože něco takového jako výjezd nahoru je opravdu dechberoucí zážitek.

Nahoře se nám mírně motá hlava a je to tak trochu strašidelný, ale nádherný. Taky výhled na nejvyšší horu obou Amerik – Aconcaguu, vysokou 6961m.n.m., už nám utkví v paměti.

Sjezd dolů po Argentinské straně je mnohem v lepší kondici. Pár kilometrů za sjezdem je hraniční přechod pro obě země. Zatím asi největší přechod je řešen tak, že nemusíte ani vystupovat z auta. Teda asi to tak bylo myšleno, ale nějak to nefunguje. Pán koordinátor mi bere pasy a někam běží. Naštěstí mi je vrací a mohu oběhat ostatní okénka a získat všechny razítka.

Nikdo se nezajímá jak o psa, tak o to, co vezeme. Všichni jsou hrozně milí a ňuchňají si Bobíka.

O zelenině a ovoci tentokrát nepadne ani slovo a dokonce provážíme kus sýra. HAHA! :D

Krajina směrem k Mendoze je něco neuvěřitelnýho. Cestou je spousta pozůstatků z dob Inků, kteří tudy šli do Santiaga svou Camino Incaico. Asi nejzajímavější je přírodní most Puente del Inca s termálními lázněmi.

Je tu ale mnoho jiných pozůstatků, zbytky staveb, jiné mosty atd.

V Argentině je zachováno 119km této Inca Trail, v Chile 113km a v Peru nejvíc – 250km, z původních neuvěřitelných 20ti tisíc km cest.

Tentokrát spíme u města Uspallata s krásným výhledem na Národní Park Aconcagua a těšíme se na další dny v této parádní krajině.

Photo on background by Jiří Kostka Vacek

© 2023 by Straka-pout. Proudly created with Wix.com